Kumšt

V této malé vesnici s názvem Turovka bydlí celá řada lidí, kteří se už dlouho zkouší setkávat s múzami umění v nejrůznějších podobách. Je to skoro až neuvěřitené. Nemusíme to určitě nazývat tak vznešeně jako umění, jsou to prostě koníčky, záliby, celkově chuť něco tvořit. Cokoliv. Je to obecně řečeno kumšt jakéhokoliv druhu. Na této stránce budeme zdejší kumštýře představovat tak, jak se nám budou sami hlásit. Řada umělců je totiž skrytá, buď si něco tvoří sami doma a nechtějí s tím z nějakých důvodů na veřejnost (což je naprosto pochopitelné a nelze to nikomu zazlívat, je to osobní rozhodnutí každého) a nebo zatím neměli příležitost svá díla nikde představit (což je škoda). A takovým lidem to právě na tomto místě umožníme, byť zatím jen touto elektronickou formou, neb nemáme žádnou skutečnou výstavní galerii. Zatím :-), ale i k tomu třeba jednou dojde. Jsme hluboce přesvědčeni, že se postupně další kumštýři vynoří ze svých tvůrčích atelierů jakéhokoliv typu. Těšíme se velice. A taktéž, abychom nezapomněli, v této malé vesnici s názvem Turovka bydlí zcela jistě celá řada lidí, kteří dělají maximum pro její zvelebení.

Bojovky

Ruda Vyvadil, Turovka č.14 + samozřejmě všichni, kteří každý rok pomáhali

Bojovky v Turovce – to je pojem, který nepochybně vešel do historie Turovky a vše s nimi spojené je kumšt ohromný a úctyhodný. Pokud bychom měli alespoň něco z toho zmínit, pak jsou to například samotné medaile, každý rok jiné, vytvořené podle příběhu bojovky. Určitě nelze pominout ani vlastní témata bojovek, vymyslet celý příběh se vším všudy a vypracovat scénář – to vše je vždy dílo ohromné. Musí to zaujmout děti, aby odcházely domů nadšené, dlouho na to myslely a něco to v nich také zanechalo. V těch příbězích je vždy nějaké ponaučení, rada do života.

Bojovky mají svou vlastní stránku.

Divadlo

Ruda Vyvadil, Turovka č.14 + celé Divadlo Akorát

Divadelní kumšt se v Turovce provozoval několikrát a to v provedení Divadla Akorát. Následuje přehled (snad kompletní a bez chyb) z jednotlivých let:

2010 Únos v Neapoli – večer v kulturáku
2011 Líbánky ve čtyřech aneb Láska ať jde k čertu – večer v kulturáku
2012 Bez roucha – Sardinky, na scénu! aneb Prkna, která znamenají totální zmatek – večer v kulturáku
2013 Dámský krejčí – večer v kulturáku
2014 Na správné adrese – večer v kulturáku
2015 Volnost motýlů v pátek večer v kulturáku a pohádka Ostrov Divochů v sobotu odpoledne také v kulturáku
2016 Mrzák Inishmaanský večer v kulturáku
2017 PRAG Pygmalion, večerní představení v Kulturním domě Turovka
2018 Hrátky s čerty, večerní představení v kulturáku
2019 Zlatovláska – večer venku na palouku
2020 Popelka pod širým nebem
2021 pohádka Pyšná princezna pod širým nebem
2022 pohádka Tři zlaté vlasy děda Vševěda v sobotu odpoledne na návsi a v pátek večer Kabaret (pod širým nebem na palouku), ten se ale nakonec neuskutečnil

Dřevořezba

Pavel Svoboda, Turovka č.18

O Pavlovi toho bylo již napsáno na řadě míst mnoho a on sám toho v různých rozhovorech na sebe prozradil hodně. Proto zde již nic dalšího nebudeme přidávat, ledaže by sám Pavel chtěl o sobě zveřejnit něco dalšího, třeba něco, co ještě nikdy nikomu neřekl. Můžete se zatím například podívat do Hornocerekvického zpravodaje 4/2025 na stranu 10, kde byl s Pavlem zveřejněn rozhovor, nebo do Novin z Turovky z července 2025 na stranu 4, kde najdete přímé odkazy na další zdroje informací. Asi nejobsáhlejší články byly publikovány v odborném časopisu Dřevařský magazín, zde jsou vybrané stránky: číslo 12/2018 a novější číslo 9/2022.

Fotografie

Martina Straková, Turovka č.23

Můj příběh s fotografováním začal v roce 2013, kdy jsem si pořídila svou první zrcadlovku Nikon. Už delší dobu mě fascinovalo, jak dokáže fotografie zachytit okamžik, emoci nebo krásu přírody tak, aby zůstaly navždy uchované. Když jsem si fotoaparát přinesla domů, byla jsem plná nadšení, ale zároveň jsem věděla, že samotný přístroj nestačí – chtěla jsem se naučit fotografovat opravdu dobře. Proto jsem postupně absolvovala několik fotografických kurzů, kde jsem se seznámila se základy práce se světlem, kompozicí i technickým nastavením fotoaparátu. Každý kurz mi otevřel nové možnosti a pomohl mi dívat se na svět jinými očima. Začala jsem si více všímat detailů, barev, nálad a okamžiků, které by dříve možná zůstaly nepovšimnuté.
Nejvíce mě vždy přitahovala příroda. Ráda vyrážím do lesa, hlavně v mé milované Turovce, k rybníkům nebo na louky a snažím se zachytit jejich proměny během ročních období. Velkou radost mi přináší také fotografování zvířat. Vyžaduje trpělivost, rychlé reakce a někdy i trochu štěstí, ale odměnou jsou jedinečné snímky plné života a přirozenosti. Postupem času jsem si oblíbila i portrétní fotografii. Baví mě zachytit osobnost člověka, jeho emoce a jedinečný výraz. Každé focení je pro mě novým setkáním a příležitostí vytvořit fotografii, která bude mít svůj příběh.
Moji nejmilovanější fotografii vidíte zde, je to moje fenka Rouzí, která je mi parťačkou již 10 let. Fotka, kde je vyfocená sama vznikla při procházce v Turovce v čerstvě vykáceném lese.

Ondřej Hruška, Turovka č.4

Nedávno mi došlo, že fotit jsem začal už někdy v roce 1973 a postupem času mě to bavilo více a více. Měl jsem v ruce celou řadu fotoaparátů a vyzkoušel jsem většinu fotografických technik, začínal jsem klasicky – negativy, vyvolání, zvětšovák, vývojka, ustalovač, pozitivy – vše doma, byla to skvělá škola. A děvčata v temné komoře za červeného světla, děvčata, kterým jsem vysvětloval zvláštní fotografické techniky? Co Vám mám povídat, to byly zážitky! Pak se nějak objevila digitální fotografie a s ní všechny výhody ale i nevýhody. Do dneška mám v archivu tisíce svých fotek (přesněji řečeno více jak 185 tisíc a z toho mám trošku zamotanou hlavu), většinou to jsou dokumenty z cest, z přírody, z Turovky, z rodiny, zkoušel jsem makra, panoramata, portréty, noční fotografii a jiné oblasti. Nemám žádné vyhraněné téma, kterému se věnuji jen a pouze. Ačkoliv jsem ryzí amatér, tak se mi snad podařilo vytvořit i fotky povedené kompozičně, světelně i technicky, fotky nějakým způsobem zajímavé, fotky, za kterými něco je a co si vnímavý „čtenář“ sám domyslí – nu a na některé z nich se můžete případně juknout zde.

Obrazy

Alexandr Bukovský, Turovka č.16

Jak to bylo s mým malováním? Jako kluk jsem si doma kreslil obrázky rytířů, koní i jiných zvířat a také rytířských bojů. Pak k rytířům přibyli hrdinové Štorchových knih. A Indiáni. Tehdy jsem objevil ilustrace Zdeňka Buriana. Zejména jeho perokresby i jeho barevné obrázky.
A snažil jsem se podle nich o své vlastní. Také mi učarovaly akvarely Mirko Hanáka.
Když mi bylo asi 15 let, obstaral jsem si na prázdniny blok a kreslil jsem všechno kolem sebe. Lidi, zvířata, věci, domy i krajiny. Také jsem zkoušel vodovkami nebo suchou křídou obrázky krajin a přírody.
Měl jsem touhu dělat knižní ilustrace a užitou grafiku. Rostlo to se mnou. Bavilo mně to. Ale uvědomil jsem si také, že malováním bychom se s mou budoucí asi neuživili.
Nikdy jsem neabsolvoval odbornou výuku kresby, malování neb grafické tvorby.
Až najednou na vojně jsem měl čas a možnost „vlastního studia“. To mi vyplnilo dobu čekání na civil a hodně pomohlo zlepšit se. Zkoušel jsem všechno možné, různé techniky, náměty, způsoby zpracování. Ale dělal jsem i praktické věci. Spolubojovníkům jsem kreslil podle fotek za kofolu jejich holky nebo jsem maloval obrázky do ciferníků hodinek.
Po vojně jsem nějaký čas se svou nastávající, s kterou jsme později postavili dům, zplodili dvě děti a zasadili nevím kolik stromů, při našich potulkách maloval lidi, krajiny a města. Já jsem maloval, ona buď kreslila se mnou nebo se později starala o děti.
Ale jak už to bývá přišel běžný rodinný život, zaměstnání a k tomu studium VŠ a na malování čtyřicet let nebyl čas ani myšlenky.
Až nedávno se ozvala vnučka, dědo, namaluj mi koně. Podlehl jsem, zkusil jsem to. A zjistil jsem, že se malování úplně nezapomíná. A protože jsem současně ukončil veškerou pracovní aktivitu, začal jsem znovu kreslit a malovat. Tak se to znovu učím …. A takhle nějak to vypadá: Obrázky pana Bukovského

Eva Hrušková, Turovka č.4

Moje cesta k malování začala tak, že už jako malou holku mě bavilo kreslit hlavně tužkou a uhlem. Námětem byla hlavně zvířata a květiny. Vyráběla jsem také figurky z různých materiálů. Rodiče mě tehdy přihlásili do výtvarného kroužku v Lidové škole umění. Bohužel výuka pro tehdy desetileté děvče nebyla moc atraktivní, a tak jsem dále pokračovala amatérsky sama. Malovala jsem na kamínky, zkoušela vyrábět malované šperky z moduritu a kreslila květiny. Vše skončilo, když se mi narodily děti a k tomu jsem začala chodit o práce. Na koníčky nebyl čas. Doufala jsem ale, že k výtvarné činnosti se jednou vrátím.
Přála jsem si najít výtvarný ateliér, kde by mě naučili pracovat také s barvou. A to se mi po čtyřicetileté pauze podařilo. S kamarádkou jsme prošly dvěma ateliéry, kde jsme si vyzkoušely všechny výtvarné techniky a zakotvily ve třetím, kde jsme spokojené. Maluji v současné době hlavně akrylovými barvami, ale vyzkoušela jsem si i olej. Výtvarný atelier Artime s naší lektorkou Kristýnou je úžasně inspirující a já doufám, že se mi postupně podaří zvyšovat úroveň mých obrázků. Některé z nich můžete prohlédnout zde.

Psaní

Přemysl Hamerník, Turovka č.10

Vyrůstal jsem v domě plném knih, nemohlo proto být překvapením, že jsem uměl číst ještě před vstupem na základní školu. Ale nebyly to jen knihy, které jsem začínal pomalu louskat. Maminka mi kupovala dětský časopis Mateřídoušku, ke které ovšem záhy začala postupně přibývat i jiná periodika pro mládež, tak jak jsem na ně narážel a nahlížel do nich u mých starších kamarádů. Takže Ohníček, Sedmička, Pionýr, Stezka, ABC, docela dost jich bylo. A jakmile jsem se v první třídě naučil psát, má vášeň nebo chcete-li úchylka propukla naplno. Ano, tohle mě nadchlo, tvořit a písemně se projevovat.
Skládal jsem básničky, pokoušel se o krátké povídky nebo pohádky, zaznamenával události kolem sebe, ale také sestavoval menší křížovky, vymýšlel hádanky, dával dohromady různé kvízy a zábavné testy. A tím vším potom zamořoval svoje nejbližší okolí.
Měl jsem samozřejmě i jiné zájmy, hlavně sport, ale pochopitelně i povinnosti doma a ve škole, takže ten tok psaní nebyl nepřetržitý. Leckdy jsem od něj odběhl i na několik let. Ale vždycky jsem se k němu po čase vrátil. S novými nápady, o něco starší, o trošku moudřejší, o kapku vyzrálejší. Tedy možná. Někdy si říkám, že to je vážně asi úchylka, dodnes. Ale nemohu si pomoci, něco hezkého vidím, prožívám, o něčem zajímavém slyším a už se ve mně začíná formovat základ možného budoucího článku. Anebo mi naskočí jeden či dva rýmy, zcela neplánovaně, automaticky.
Mým největším přáním v tomto směru vždy bylo sepsání alespoň jedné knihy, žánr nebyl důležitý. Vlastně by to mohla být i knížka poezie. Uvidíme, jak roky utíkají, přemýšlím nakonec o takových ucelených pamětech. Vzhledem k době, ve které jsem žil a žiju a vzhledem k mnoha opravdu nejrůznějším zážitkům by psát bylo o čem, to mi věřte.
Zatím ale stále oblažuji okolí spíše drobnějšími texty a subtilnějšími verši, které nazývat poezií by bylo přeci jen nadnesené. Mám radost, když občas potkám někoho, kdo řekne, že jsem ho svým psaním potěšil, rozesmál nebo naopak trochu dojal, zaujal, donutil zavzpomínat. S tím mým vnitřním puzením to nic neudělá, nezačnu psát ani rychleji, ani častěji, ani zásadně nějak jinak, ale člověka to samozřejmě aspoň trochu zahřeje. Že ta úchylka nese nějaká, byť třeba drobná, pozitiva.