V9. a 10.století patřila oblast dnešního Pelhřimovska pod zájmovou sféru východočeských Slavníkovců, ti si ovšem tohoto kraje moc neužili neb byli v roce 995 vyvražděni. Hned poté se tento kraj dostal pod přímou vládu pražských knížat z rodu Přemyslovců s centrem moci patrně někde u Želiva (tenkrát tam ovšem ještě klášter neexistoval). Pak toho mnoho nevíme (třeba se to jednou dozvíme), dalších cca sto let je velkou neznámou. Asi se toho u Želiva a jižně od něj mnoho nedělo. Až v roce 1144 daroval celý tento tzv. Želivský újezd kníže Vladislav II. pražskému biskupovi Otovi a ten – společně s Reginhardem Métským – založil pravděpodobně téhož roku benediktýnský klášter v Želivě. Lze tedy říci, že polovinou 12.století je zahájeno intenzivní osídlování Pelhřimovska, které bylo řízeno správou biskupských statků a ta později přesídlila do Červené Řečice. Jen několik desetiletí předtím, tedy na konci 11.století, byla oblast dnešního Pelhřimovska skutečně oblastí neprobádanou, bez jakýchkoliv měst, hradů či klášterů. Je to krásně vidět z rekonstruované mapky Čech a Moravy. Za zmínku stojí snad jenom v tu dobu již existující hrad Chýnov, samo českomoravské pomezí je ale v širokém pásu po obou stranách hranice zemí nikoho.

^{Převzato z knihy Mapy Čech, Moravy a Slezska v zrcadle staletí, Semotanová Eva, Nakladatelství Libri, Praha, 2001}

Za doby vlády knížete Vladislava II. (1140 až 1171) bylo v celých Čechách mnoho neobsazené půdy, zvláště v okrajových částech země a tedy i v oblasti dnešního Pelhřimovska. Někdy v polovině 12.století začal kníže zvát do země německé sedláky, kteří byli ochotní pracovat v úplně nových podmínkách. Jednalo se sice ojedinělé akce menšího rozsahu, nicméně kolonizace pohraničí tímto začala. Kolonizační vrchol pak spadá až do doby panování krále Přemysla Otakara II., který nastoupil na trůn roku 1253 a zahájil kolonizaci prázdných prostor české kotliny, opět především pohraničních částí. Důvod byl prostý – peníze. Chtěl prostě zvýšit své příjmy z daní. Která vládnoucí garnitura by je nechtěla zvýšit, že ? Už jste potkali někoho, kdo by si chtěl snížit své příjmy ? Přemyslu Otakaru II. se přezdívalo “král železný a zlatý” ale také “zakladatel měst”, což je přezdívka, která nejlépe demonstruje jeho přístup k osídlování.

Osídlování samotného Pelhřimovska byl proces dlouhodobý, ve srovnání s ostatními regiony Čech začal později vzhledem k hrubému časovém vymezení, které je uvedeno výše a které platilo hlavně pro nížinné oblasti Čech a tento proces také trval déle. Nejprve začala kolonizace oblastí severně od Křemešníka a evropského rozvodí, centrem byl Želiv (od roku 1144) a Červená Řečice, jak zmíněno na začátku této stránky. Později pokračovalo osídlování jihu s východiskem kolem Jindřichova Hradce a Telče. Nejdříve byla osídlena kolem roku 1200 východní a jižní část tohoto území, což je zhruba oblast kolem Dačic, první zpráva o nich je z roku 1184. Teprve roku 1211 byl založen premonstrátský klášter v Nové Říši. Další část pomezního hvozdu – dnešní Telčsko, Třešťsko a Počátecko – byla kolonizována do roku 1250, první zpráva o Telči pochází z roku 1283. Také tady bylo teprve později osídlováno území vyšších poloh s drsným klimatem. Je to okruh osad na vltavsko – dyjském rozvodí v okolí Studené (rok 1365) a hornatina jižně od Kunžaku (rok 1300 a počátek 14. století). V této době vznikaly také hrady jako Roštejn, Štamberk a Janštejn. V obou případech, tedy v severní i jižní části dnešního Pelhřimovska, probíhalo osídlování proti směru vodních toků, vzhledem k rozvodí tedy ze severu od Želiva na jih ke Křemešníku a z jihu od Telče na sever ke Křemešníku.

Zhlediska nadmořské výšky se lidem nejdříve chtělo pochopitelně do níže položených oblastí do cca 450mnm. Komu by se chtělo stoupat dále do kopců, když si mohl založit usedlost někde v rovinatějším terénu ? Jednalo se spíše o české obyvatelstvo, které zakládalo vesnice ve tvaru ulicovek nebo okrouhlic a to zhruba do konce 12.století. Později – od počátku 13.století –  pokračovalo osídlování lokalit položených i výše (600 až 650mnm) a sem by spadala logicky i Turovka, tato etapa je spojená více s německými osadníky. Ti zakládali vesnice s pravoúhlou návsí a pravidelných systémem ulic. Pokud bychom chtěli být přesní, určitě by se dala vytvořit přehledná mapa celého pelhřimovského regionu a do ní zakreslit geometrické typy jednotlivých vesnic. Z toho by se dalo usoudit, jak obě kolonizační vlny probíhaly, kdo a kdy se kde usadil. Doplněním roků prvních písemných zmínek o vesnicích a městech bychom získali krásný přehled o osídlování Pelhřimovska a nadšení by bylo převeliké. Práce by to byla ovšem také převeliká …..

Kromě vodních toků, jakožto přirozených tras pro snadnější prodírání se hustými hraničními pralesy, existovaly ještě další linie, které kolonizaci usnadňovaly. Byly to obchodní cesty (zemské stezky), obvykle velmi starého původu, staletími prověřené trasy, podél nichž se bylo možné dostat i do hornatých, lesnatých a celkově hůře přístupných oblastí. Tyto stezky měly zásadní vliv na postup osídlení pomezního pralesa. Zemským stezkám je věnována samostatná stránka. Pro Pelhřimovsko měla patrně největší význam Želivská cesta, zmiňovaná již roku 1178, a to zvláště její odnož vedoucí přes Želiv, Pelhřimov, Počátky ke Kunžaku a dále do Rakous. Logicky by tedy všechna města na této trase měla být staršího původu ve srovnání s ostatními – jejich založení bylo snadné a hlavně účelné.

Je zde třeba zmínit jeden důležitý dokument a sice Rynáreckou listinu. Byla vydaná v květnu roku 1203 pražským biskupem Danielem II. pro faráře v Rynárci. Vymezovala obvod jeho farnosti a přitom poprvé jmenovala 23 osad ležících (a tedy existujících !) na jih od Pelhřimova. Josef Dobiáš to v prvním díle svých Dějin královského města Pelhřimova a jeho okolí na straně 31 popisuje takto:

V tomto opisu jsem obcí napočítal jen 22, nikoliv 23 a tak zřejmě došlo k tomu, že tam prof. Dobiáš na konci zapomněl Rohovku. V opisu originálu jsou totiž obce vyjmenované takto: Rynarcz, Nemoyow, Leskow, Krsepelow, Slauybors, Wetrow, Buchowa, Sbimow, Hostrowecz, Benatky, Dluha Lhotha, Ocruhla Lhotha, Smirchowecz, Wisshoky, Rowni, Zaiechow, Radymow, Bedrichow, Rayow, Pozwatny, Wratishow, Metwezy a Rohouka. Turovka tam jak vidno jmenována není. Nemusela ale patřit do červenořečického panství a přitom už byla na světě nebo v tu dobu ještě opravdu neexistovala. Naopak – řada z vyjmenovaných obcí neexistuje již dnes, postupně zanikly, což také dosvědčuje,
že život v tomto kraji nikdy lehký nebyl.
Více se o zaniklých obcích jednou dozvíte zde.